Aktuality

Z kluka, který doma rodičům rozebíral elektroniku, se stal softwarový manažer v globální technologické firmě. Jeho cesta, formovaná studiem na FIT VUT, je příběhem vytrvalosti, fascinace grafikou i snahou vyhledávat nové výzvy. Jaroslav Kadlec otevřeně popisuje, jaké to je učit se „za pochodu“, vést mezinárodní týmy a také balancovat náročné studium, potřeby rodiny i své ambice. V rozhovoru vysvětluje, co podle něj dnes rozhoduje o úspěchu ve vývoji softwaru a proč jsou absolventi FITu dobře připraveni pro obor, v němž člověk sám za sebe už mnoho nezmůže.

Co Vás kdysi vedlo k rozhodnutí zvolit vysokoškolské studium informačních technologií? Byl jste už na střední škole zapálený do počítačů a elektroniky? Anebo to byla spíš pragmatická volba vedená vyhlídkou na dobře placenou práci?

Jako dítě mě hrozně fascinovala veškerá elektronika. Pokud mě rodiče nechali samotného, výsledkem bylo, že něco z domácí elektroniky bylo demontováno, rozebráno – i když jsem pořádně nechápal, jak to funguje. Elektronika a elektřina mě nenechaly na pokoji. Chodil jsem na základní školu se sportovní profilací, dělal jsem lehkou atletiku. Můj spolužák mě tehdy seznámil se svým bratrem, který studoval na střední průmyslovce elektro se zaměřením na mikroprocesorovou techniku. Ti dva měli počítač Atari a mě naprosto fascinovalo, co s ním dokázali. Logicky jsem zatoužil dostat se na stejnou školu. A od prvního ročníku na střední jsem pak stejně cíleně šel po tom, že chci umět programovat. To byl level výzvy, který byl tak obrovský oproti ostatním věcem, které jsem ve svém životě doposud poznal, že jsem se opravdu proměnil v toho pověstného nerda. Začal jsem programovat s Basicem, pak přes Pascal, Assembler až po C a C++, ty posledně zmiňované poté na vysoké. Takže ano, od šesté sedmé třídy byla moje cesta docela jasná.

Opravdu to vypadá, že cestu jste měl promyšlenou. Byl v tom případě pro Vás první ročník na vysoké škole vůbec nějakou výzvou, anebo jste jím díky dlouhodobému zájmu o programování a elektroniku prošel bez větších problémů? Jak vzpomínáte na bakalářské studium?

Já jsem vlastně patřil k první generaci lidí, kteří nastoupili na FIT (fakulta vznikla v roce 2002, pozn. redakce). V prváku jsem začínal jako student Fakulty elektrotechniky a informatiky (FEI) VUT, která nabízela studijní obor Výpočetní technika a informatika. Během prvního ročníku došlo k rozdělení na FIT a FEKT (Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií) a já měl díky prospěchu možnost vybrat si. Věděl jsem přesně, že chci pokračoval na FITu. A čím dál víc mě zajímala počítačová grafika a multimédia a vlastně všechny obory, které se tam tenkrát rozvíjely pod Pavlem Zemčíkem.

Co Vás na grafice a zobrazovacích metodách tak přitahovalo, že se staly v průběhu studia na FITu Vaším odborným zaměřením?

Zajímaly mě počítačové hry a jejich programování. Několik menších her jsem dal dohromady už v Pascalu. Když jsem se dostal na výšku, tak jsem se v tom chtěl zdokonalovat. Tehdy už existovaly grafické karty s OpenGL, na tom šly dělat světla a vůbec věci, které já jsem předtím v Pascalu nedokázal spočítat. Což mě vedlo k otázkám, jak takový obrovský výkon počítače vlastně funguje na úrovni procesoru a podobně. A opět to byla obrovská výzva. Grafika mě provázela celé studium, tématem mé diplomové práce byly architektury uživatelských rozhraní ve 3D prostředí, výstupem diplomky pak pohyb ve virtuálním prostředí, navigace v něm atd. Na konci magisterského studia jsem stál před volbou: Buď zareaguji na nabídku pokračování na doktorátu, anebo půjdu do armády, protože jsem už byl odveden. Takže přiznávám, že motivace jít na doktorát byla dvojí…

Přitahoval Vás doktorát i čistě odborně?

Tam bylo víc motivací: Rád vysvětluji, takže jsem chtěl učit. A současně jsem se chtěl zase něco sám naučit, posunout se dál. A to „dál“ v mém případě znamenalo vydat se směrem automatického generování uživatelského rozhraní. Doktorát jsem měl nakonec na sedm let, v mezičase se nám narodilo dítě, bylo to náročné. A ano, dostal jsem se kvůli té náročnosti i do bodu, kdy jsem přemýšlel, jestli doktorát s ohledem na vyčerpávající časové nároky nevzdat.

Už během doktorátu jste se dostal k práci v dost netradiční oblasti průmyslu: Věnoval jste se interaktivním simulacím pro výcvik ozbrojených složek. Jak jste se k této příležitosti dopracoval?

Měl jsem štěstí. Cítil jsem potřebu finanční injekce pro naši rodinu s malým dítětem. Nabídka pak přišla přes jiného doktoranda na fakultě, který už ve firmě VR Group pracoval. Přišlo mi to zajímavé, říkal jsem si: „Simulátory, to je grafika a tu chci dělat.“ Nastoupil jsem na poloviční úvazek, po dvou letech na plný. Pracoval jsem nakonec hlavně na modelování – od balistiky přes ovládání bojových vozidel až po simulace chování velkých skupin osob a okolního prostředí. Spolupracovali jsme i s Integrovaným záchranným systémem, jemuž jsme dodávali simulace např. povodní a požárů. Bavilo mě na tom i propojení softwaru s hardwarem. Spojení průmyslu a akademické půdy obecně považuji za správné. Proto se taky jako Thermo Fisher snažíme zůstat s FITem v kontaktu, spolupracovat s fakultou, nabízet zajímavá témata jejím studentům atd.

Dnes už jste ve společnosti Thermo Fisher Scientific jedenáctým rokem. Co Vás na praxi v takto velké firmě lákalo?

Hledal jsem společnost, která by mi opět nabídla kombinaci něčeho, co mi dává smysl. Na Thermo Fisheru se mi líbilo, že mikroskopy, které vyrábí, slouží dobré věci – k výrobě léků, ke studiu virů, pro materiálové vědy, výrobu čipů… A strašně důležitá je pro mě lidskost, dobré vedení, dobré vztahy mezi lidmi v práci. Měl jsem tehdy informace, že takto je to v Thermo Fisheru nastavené. Když se dívám zpět, měl jsem vlastně vždycky štěstí na dobře nastavené lidi ve svém okolí. To je za mě obrovská deviza každé práce.

Jaká byla Vaše profesní cesta v Thermo Fisheru? Jak vypadá typický projekt, na němž děláte dnes?

Nastoupil jsem jako seniorní softwarový vývojář. Nástup to byl opravdu ostrý, rovnýma nohama, tři dny po začátku jsem odletěl do Spojených států, abych odtud přivezl know-how firmy, kterou jsme tehdy koupili. Já mám jako vývojář velmi silnou potřebu, aby věci fungovaly a aby lidi, kteří náš výsledek budou používat, s ním byli spokojení. A po tom převodu vývoje sem do Brna jsem měl nutkání zajistit, aby fungovalo všechno. Tedy nejen samotný vývoj a kód, ale aby se např. software správně dostával do výroby a k uživatelům. Přešel jsem plynule k nastavování procesů, ke komunikaci s výrobou, sběru požadavků atd. Začal jsem dělat věci, které vývojáři běžně nedělají. Po dvou letech za mnou přišla firma s nabídkou manažerské pozice. Nejprve jsem vedl malý tým a ruku v ruce s tím jsem se učil jinak vnímat svou aktivitu a komunikaci, to, jak mé kroky ovlivňují ostatní. Začal jsem se rozvíjet mimo technickou část vývoje. Tým se zvětšoval, já se posunul k dalším skupinám, vedl jsem mezinárodní tým, až jsem se konečně před dvěma a půl lety dostal z materiálových věd k týmu, který dělá pro polovodičový průmysl a dnes má přibližně 80 členů. A to je zase jiný svět a opět obrovská výzva. Technické stránce už se dnes nevěnuji, neprogramuji. Stal se z toho jen můj koníček, ale v práci na to není prostor.

Dnes vedete týmy vývojářů a podílíte se také na rozhodnutí o tom, kdo je rozšíří. Které silné vlastnosti mezi zájemci o práci vyhledáváte?

Osvědčilo se mi vybírat lidi se správným přístupem, s nadšením pro věc, protože takto zvídaví zájemci se učí lépe. Na pohovoru nehledám primárně hard skills, to, že člověk umí programovat v konkrétním jazyce. Důležité je, že je schopen dobře komunikovat, umí spolupracovat a nevadí mu to. Protože v dnešní době je všechno už tak komplexní, že člověk sám nic nezvládne. Hledám lidi, kteří umí pracovat v týmu. A taky se třeba nebojí pracovat i s hardwarem.

Když se ohlédnete za svým studiem a kariérou: V čem vidíte přínos FITu pro svou profesní cestu? A v čem bylo studium na této fakultě výzvou, jaké překážky jste musel překonávat?

Časová náročnost byla v mém případě velká. Tím, že mám potřebu dělat věci tak, abych o nich byl přesvědčen, že jsou dost dobré a můžu je odevzdat, tak jsem tomu dával mnohem víc času, než bylo nutné. Od střední školy do konce vysoké jsem vlastně neměl moc sociální život. Byla to velká daň, s níž jsem se potýkal i později v zaměstnání. FIT vám na druhou stranu dá obrovské množství možností, nabídne spoustu nových témat a spoustu otevřených dveří. Do některých z nich vstoupíte, některými jen nahlédnete. Škola vám dá podmínky a inspiraci k tomu, abyste se mohli učit. A to FIT zvládá velmi dobře.

Já tak využil otevřené dveře ke grafice. A využil jsem i pomoc spousty skvělých lidí. Honza Černocký, Adam Herout, Pavel Zemčík, Víťa Beran… Za mě je FIT skvělý i z pohledu mé aktuální pracovní role: Mám totiž pocit, že absolventi FITu jsou velmi dobře připraveni na týmové práce, jsou méně teoretičtí a více praktičtí. Jak už jsem říkal: Dneska člověk sám už nic neudělá. A jde vidět, že FIT se ve týmových projektů posunuje správným směrem.

Ing. Jaroslav Kadlec, Ph.D., absolvent FIT VUT se zaměřením na počítačovou grafiku (Ústav počítačové grafiky a multimédií), doktorské studium ukončil v roce 2010. Od roku 2014 zaměstnanec společnosti Thermo Fisher Scientific, aktuálně na pozici software manager.

Rozhovor s Jaroslavem Kadlecem je prvním ze série rozhovorů s našimi úspěšnými absolventy a absolventkami, které budeme zveřejňovat v následujících týdnech.

Projekt CyberHeroes Academy, nabízející studentům FITu možnost otestovat si znalosti z oblasti kyberbezpečnosti v simulovaném prostředí souboje týmů hackerů a obránců, má před sebou finálové dny. Minulý týden skončila kvalifikační fáze projektu a výsledkem byl výrazný úspěch našich studentek a studentů. Do finále postoupilo hned 98 úspěšných řešitelů, tedy více, než se očekávalo. Pořadatelé zareagovali navýšením počtu opakování hracích dnů na čtyři. Začíná se v úterý 25. 11., poslední finalisté nastoupí v pátek osmadvacátého.

Všechny účastníky a účastnice prezenční části čeká vždy od 9:00 úvodní briefing, seznámení se s týmem a ukázkový útok. Následuje hlavní část hry a po jedné hodině odpolední debriefing, vyhodnocení výsledků a vyhlášení MVP s předáním dárků. Pořadatel zdůrazňuje, že není potřeba vlastní technické vybavení a také občerstvení je po dobu konání akce připraveno.

Hlavní herní program doplňují dvě zajímavé přednášky expertů z oblasti kyberbezpečnosti – zúčastnit se jich mohou všichni studenti fakulty. Nejprve v úterý 25. 11. vystoupí Peter Kleinert, ředitel R&D a spoluzakladatel společnosti Binary Confidence, s tématem podob kyberbezpečnostního tréninku budoucnosti. O dva dny později, ve středu 27. 11. pohovoří na téma „Jak se stát superanalytikem“ ředitel SOC téže společnosti Ján Andraško. Obě přednášky začínají ve 14:00, více informací viz připojené plakáty.

Držíme finalistům a finalistkám palce v cílové rovince zajímavého projektu!