Vzpomínka na Miroslava Linharta

Odešel Miroslav Linhart, docent Ústavu počítačových systémů FIT VUT v Brně, výborný učitel, náš milovaný kolega, skvělý člověk, pro řadu z nás prostě Mirek. Milovník a vynikající pozorovatel života, který život pozoroval ne proto, aby hodnotil nebo soudil, ale aby pochopil. Sice jej rád a často komentoval, ale s velkou pokorou a humorem, jemu vlastním. Jeho historky jsou proslulé.

Vyprávěl nám o svém dětství za války na západě Čech, o konci války a nových nadějích, nenaplněné touze po létání. Vyprávěl o tom, jak chodil na pražskou elektroprůmyslovku do podnikové třídy Československého rozhlasu,  o svém studiu elektroniky a radiolokace na brněnské Vojenské akademii a tamních učitelích, osobnostech nelehké doby, kteří jej ovlivnili. O svých začátcích v konstrukci kopřivnické Tatry, později brněnského Zetoru a cestě do akademické sféry na nově vznikající Katedru samočinných počítačů. Vyprávěl o prvních letech katedry ještě na Antonínské, o stěhování katedry do královopolské kadetky. Bylo to zajímavé a díky jeho talentu pozorovatele života vždycky poučné.

"Víš, proč my starší tak rádi dáváme dobré rady? Protože už nemůžeme dávat špatné příklady."

Mirek žil s katedrou a neodmítal ani funkce, které byly spíše službou kolektivu než rychlovýtahem v akademické kariéře. To se dnes už málo vidí. Dlouho vykonával funkci tajemníka katedry. Přesto ani tu akademickou kariéru nezanedbával.

"Když Tě bude někdo žádat o nějakou službu, neodmítej. Často se stane, že na to ani nedojde, ale lidi budou vidět, že je na Tebe spolehnutí."

Přestože byl na fakultě až do vysokého věku, nebyl z těch, kteří neví, kdy odejít. Když přišel čas, klidně odevzdal svoje předměty a funkce do rukou mladších kolegů. Aby mohl zůstat s námi a byl při tom užitečný, přijal práci, která se hodí spíš pro mladého asistenta. Učil prváky v laboratoři základy elektrotechniky, stejně trpělivě i ty, kteří o to moc nestáli. S dnes už vzácnou solidností a pečlivostí udržoval a opravoval laboratorní vybavení, které prvákům pod rukama jen hořelo. Užitečný opravdu byl. Přitom nezapomínal na svoji rodinu, na svoje děti a vnoučata, staral se příkladně o svoji milovanou ženu. Užíval si své zahrádky a chaty ve Svitávce, která mu s pokročilým věkem přinášela větší a větší potěšení.

"Sledoval jsem, jak se z mých studentů stávají kolegové a později nadřízení. Vždycky se ke studentům chovej slušně, nikdy nevíš, kdo z nich Ti bude jednou dělat šéfa."

Zapáleně a velmi svědomitě vykonával funkci průvodce ve fakultním muzeu. Kdo chtěl, tomu muzeum zpřístupnil i mimo pravidelnou otevírací dobu.  A nikdy nereptal. Každému, kdo tam přišel, se rád věnoval, snažil se mu být co nejlepším průvodcem expozicí. Přidal vždy něco ze svých bohatých zkušeností. Zlí jazykové říkali, že do našeho muzea je možné přijít, ale už z něj není možné odejít. To proto, že Mirek návštěvníkovi povídal a povídal. Úplně jsem mu rozuměl, protože jsem to taky dělal. Zkuste si to sami a uvidíte.

Mirek miloval svoji fakultu, byl hrdý na to, kam se vypracovala původní Katedra samočinných počítačů a šťastný, že u toho všeho mohl být. Byl šťastný, že může být stále platnou součástí toho všeho, že může být stále plným členem katedry a dělat užitečné věci. Tohle vědomí jej nabíjelo energií a životním optimismem, který jeho ducha udržoval v plné svěžesti.

"Víš, kdyby mi tohle doktor řekl před dvaceti lety, tak bych byl nervózní. Ale teď, v pětaosmdesáti...," řekl mi, když jsme spolu mluvili naposledy.

Jsem rád, že jsem se od Tebe mohl učit. Díky, Mirku!

Vzpomínal

Richard Růžička