Jak to všechno bylo dál: letošní vědecké příběhy, které nekončí

Deník N| 20.12.2019 | Rubrika: Věda a technika | Strana 14 | Autor: Petr Koubský

Jak to všechno bylo dál: letošní vědecké příběhy, které nekončí Překvapivě hodně zájmu vzbudil objev snazšího výpočtu vlastních vektorů matice, o který doslova zakopli tři částicoví fyzici - Stephen Parke, Peter Denton a Si-ning Čang -, kteří se zabývali něčím docela jiným, konkrétně hledáním lepší teorie přeměn neutrin. (Je to asi jako kdybyste při kopání studny připadli na lepší metodu kalení oceli, z níž se dělá krumpáč.) Objev je zajímavý pro specialisty, z hlediska hlavního proudu přírodních věd (o laické veřejnosti nemluvě) však okrajový. Atraktivní je asi hlavně svou anachroničností: občas se říká o vědeckém objevu, že patří do budoucího století, tento naopak patří do devatenáctého. První, kdo správnost a novost metody ověřil, byl Terence Tao, jeden z nejvýznamnějších matematiků na světě. S odstupem trochu slevil z té novosti. Ukázalo se, že velmi podobné výsledky byly publikovány už několikrát dříve, nejstarší patrně v roce 1966, jenže zapadly. Tao s trojicí fyziků pak publikovali pozměněnou verzi původního článku, v němž přiznali kredit dřívějším vědcům. Nadále však platí, že hlavní zásluha za rozpoznání významu objevu náleží jim. Tak to chodí: věda často neví, co všechno už ví. Týž Terence Tao se zasloužil před několika týdny o rozruch podstatně větší a významnější, když "téměř dokázal" Collatzovu domněnku. O té jsme (čirou shodou okolností) psali letos na jaře. Tato dlouholetá matematická záhada spočívá v marném hledání důkazu, že jeden velmi prostý výpočet (začněte jakýmkoli kladným celým číslem, jestli je sudé, vydělte ho dvěma, jestli je liché, vynásobte ho třemi a přičtěte jedničku, stále opakujte) vždy skončí jedničkou. Kdyby Tao dokázal Collatzovu domněnku beze zbytku, převelice by se proslavil. To se mu ale nepovedlo. Pouze (anebo "pouze", to je otázka vkusu) značně zúžil skupinu čísel, u nichž by domněnka mohla selhat. Použil k tomu analogie s fyzikálními dynamickými systémy (resp. s jejich matematickými modely), u nichž se také, a to pomocí osvědčených metod, zjišťuje, zda udržují své chování v rozumných mezích, nebo zda "uletí" do nekonečna. Z hlediska matematiky jde o objev roku.

Stát oceňuje vědu

Kromě cen Neuron, o nichž jsme psali, se udílela i druhá sada "českých Nobelových cen", ocenění Česká hlava. Bodovala hlavně Univerzita Karlova: hlavní ocenění za celoživotní práci získal Miroslav Bárta, egyptolog působící na Filozofické fakultě UK, tzv. cenu Invence si odnesl Jan Brábek z Přírodovědecké fakulty UK za objev a výzkum tzv. migrastatik, látek zpomalujících šíření nádorových buněk tělem a tvorbu metastáz. Pětici oceněných doplnil Mojmír Urbánek ze společnosti Ciur (za využití recyklovaných plastů pro zpevnění asfaltových vozovek), Vojtěch Mrázek z Fakulty informačních technologií VUT v Brně (za aplikaci evolučních algoritmů v návrhu integrovaných obvodů) a konečně Daniel Bím za výzkum přednostního štěpení chemických vazeb v organických molekulách, realizovaný v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR a v Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského. Česká věda, jak vidět, má k dispozici úspěšných a neukončených příběhů docela dost.

Věda ve službách státu

Pomezí vědy, technologií a politiky skýtá méně radostný obrázek. Po velkou část roku jsme se věnovali problematice kybernetické bezpečnosti státu, například (ale nejen) v souvislosti s nejistotou kolem spolehlivosti čínských výrobců. Aktuální novinkou v této oblasti je odvolání ředitele Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost Dušana Navrátila, údajně pro "nedostatek manažerských a komunikačních schopností". V říjnu jsme obsáhle hovořili s profesorem Františkem Hrdličkou z ČVUT, členem tzv. uhelné komise, která pracuje na doporučeních, jak a kdy v ČR odstavit uhelné elektrárny. Profesor Hrdlička mezitím zaujal svou prezentací názorů, že závěry IPCC jsou neúplné, neboť ke globálnímu oteplování významně přispívají lidé tím, že vydechují oxid uhličitý; dá se tedy očekávat - v našem rozhovoru to jen mírně naznačil -, že bude v komisi zastávat spíše stanovisko, které útlumu těžby a použití uhlí nepřeje. Ostatně se zdá, že tím se nebude lišit od její většiny.

Assange, Snowden, Wylie

Příběhy "digitálních disidentů", k nimž patří - každý po svém - Julian Assange, Edward Snowden a Christopher Wylie, také samozřejmě pokračují. Nejlépe se vede posledně jmenovanému, jako jediný z nich je na svobodě a seznamuje veřejnost se zákulisím skandálu společností Facebook a Cambridge Analytica, jak jej viděl a interpretoval ze svého pohledu. Julian Assange byl nucen vzdát se po sedmi letech azylu na ekvádorském velvyslanectví v Londýně a momentálně se nachází v britském vězení, údajně ve špatném zdravotním stavu. Hrozí mu vydání do USA a tam přísný trest. Edward Snowden by v Americe nejspíš dopadl stejně, proto neopouští svůj azyl v Moskvě. Jeho kniha Permanent Record, o níž jsme podrobně referovali, se dočkala ostré kritiky v amerických konzervativních kruzích. Podle jejich názoru je Snowden především vlastizrádce, který ohrozil bezpečnost USA a způsobil velké finanční škody.

Tajemství temné hmoty

Našli maďarští vědci skutečně pátou sílu vesmíru, a tedy cestu k odhalení tajemství temné hmoty? To se dozvíme nejdříve v příštím roce, až proběhnou experimenty naplánované na evropských a amerických částicových urychlovačích. Náš článek o zmíněném objevu vzbudil zájem, takže jsme jej doplnili dalším výkladovým textem o temné hmotě a temné energii. Vysvětlujeme v něm především, jak je to s relativním zastoupením temné hmoty a temné energie: celý vesmír se dle dnešního stavu poznání skládá ze 4,9 % obyčejné hmoty a energie, 26,8 % temné hmoty a 68,3 % temné energie. Jinde se ovšem můžete dočíst, že temná hmota tvoří 85 % hmotnosti vesmíru. Který z těch údajů je správně? Oba. Když počítáte jen hmotu, připadá 15 % na "naši" (neboli baryonovou, jak se v tomto kontextu obvykle říká) a 85 % na temnou.